Zbojník - 1956

1955–56 Vedoucím oddílů v tomto roce byli: Pavla Vogtová, Margit Vitulová, Jiřina Lamačová, Jana Pavelčíková, Eva Břoušková, Zdena Poláková, Vlasta Koutná, Marie Slavíčková, Věra Hopjanová, Hana Nedomanská, Eva Greplová, Marie Šnoblová, Marta Hrabálková, Anna Odstrčilová, Jiří Skácel, Vlastimil Hebelka, František Továrek ml. Někteří z nich se velmi dobře osvědčili, byli oddílovými vedoucími i na táborech (Marta Hrabálková, Vlastimil Hebelka, Fr. Továrek ml., Pavla Vogtová) a pracovali s námi vytrvale po celou dobu svého studia na naší JSŠ. 16. října, jak už tak často, jsme pořádali opět orientační závod. Pořádali, neopakovali. Bylo to na počest Dne armády a byl to závod s tajenkou. Štáb závodu byl pod stanem ve Smolenském údolí nedaleko chaty. Čtrnáct pětičlenných hlídek zde dostávalo obálky s různými úkoly a pak postupně chodily paprskovitě na sedm různých míst (kontrol), kde tyto úkoly plnily. Byly to úkoly různé, na příklad průskok, srážení plechovek, měření výšky stromu, stavba stanu atd. Za provedený úkol (podle hodnoty provedení) psala kontrolní služba hlídkám do tabulek různá písmena, buď barvou červenou, modrou nebo zelenou. Barvy označovaly body, ze získaných písmen se dalo nakonec složit heslo Vždy připraven! Za to opět přibylo hlídce pět bodů. Závod to byl velmi zajímavý, ale protáhl se nám až hodně do večera. Bylo chladno a domů jsme se vraceli celí zkřehlí. Ve štábu byli s. Müller a Továrek, na kontrolách byli oddíloví vedoucí. Závod je podle našeho provedení popsán v knížce Za vlajkou vpřed (STN 1957). Počtem 34 bodů zvítězila tehdy hlídka ve složení Vrbka, Purket, Sedlák, Kuna, Mackerle Jiří. První neděli po Novém roce jsme pořádali jako obvykle naši „jolku“ besedu s Dědou Mrázem. Tato jolka stojí však opět za zaznamenání. Byla připravena ve větším rozsahu a program byl oznámen plakátem. Sešla se plná „Záložna“ lidí, dětí a rodičů. Zhaslo světlo, a přesto všichni vydrželi čekat tři hodiny. Na pořadu bylo pěkné pásmo (přeložené z ruštiny s. Továrkem) o Sněhurce a Dědu Mrázovi, o jejich stálém hledání v krajinách ledu a sněhu, o jejich setkání přitom s různými zvířátky (medvídky, tučňáky, sněžnými zajíci atd.) Ta zvířátka tančila různé tanečky (složila a nacvičila s. učitelka. Vrbková) vystupovali tam také polární letci a na své přišly různé pohádkové motivy. Pásmo se velmi líbilo. I taneční rej byl velmi pěkný, takže jsme na „jolku“ dlouho vzpomínali a připomněli jsme si ji ještě i o prvním máji. O této zimě byly u nás dobré sněhové poměry. Lyžovalo se hodně na Červeném kopci a v Kopřivové zmolce na „Krkolomné.“ Každý náš lyžař měl tréninku dost a dost. Na závěr sezony jsme uspořádali závody na výzvu Pionýrských novin. Závody jsme však uspořádali v širším měřítku, a to takto: I. kategorie: dívky a hoši III. a IV tříd 500 m II. kategorie: dívky IX.–XI. tříd 3. 000 m III. kategorie: hoši IX. a X. tříd 5. 000 m IV. kategorie: hoši XI. tříd 10. 000 m Vlastní závod na výzvu Pionýrských novin: V. kategorie: hoši a dívky V. a VI. tříd 1 000 m VI. kategorie: hoši a dívky VI.–VIII. tříd 2 000 m Závodu se zúčastnilo celkem 232 žáků, z toho 58 dívek. V soutěži na výzvu Pionýrských novin bylo 163 účastníků, z toho 42 dívek. Trať závodu mířila od školy po silnici, na rozcestí odbočila na pole a směřovala ke Kopřivově zmolce, vyběhla na Červený kopec a potom zas směřovala dolů. To byla trať nejdelší, ty kratší z ní postupně odbočovaly a vracely se k cíli. Trať pro každou kategorii byla vyznačena barevnými papíry. Na rozcestích byly ještě rozestaveny hlídky pořadatelů i zdravotníků z řad žáků naší školy. Rozhodčími a organizátory byli: vedoucí PO Jan Müller a soudruzi učitelé tělocviku J. Binka a F. Továrek. Záznam o výsledcích se nezachoval. Na manifestaci 1. května jsme tohoto roku pochodovali vyšňořeni jako naše krásná příroda. Představovali jsme slunečnice, kopretiny, fialky atd., někteří z nás šli oblečeni za zvířátka – medvíďata, zajíčky, ti starší z nás představovali různá zaměstnání. Mnohé kostýmy, sice z papíru, ale velmi pěkné, jsme měli ještě z jolky a schovali jsme je i pro jiné příležitosti. Tento 1. máj je pro nás památný tím, že patronátní závod DIU věnoval naší skupině krásný prapor. Na jedné jeho straně je pionýrský odznak s nápisem „K budování a obraně vlasti buď připraven!“, na druhé je nápis Pionýrská skupina Olexy Borkaňuka, JSŠ Jevíčko. Teď jen – za praporem pevně vpřed! 25. května 1956 se konal branný cyklistický závod na paměť 14. čsl. letců, kteří zahynuli u Jevíčka a Jaroměřic 23. května 1949. Trasa závodu vedla z Jevíčka k pomníku letců v lese nad přehradou ve Smolenském údolí, zpět na Jevíčko, dál na Jaroměřice, kolem zámečku a k druhému pomníku letců, potom přes Hék na Biskupickou silnici a po ní do Jevíčka na Tyršovu plovárnu, kde byl cíl. Start byl u naší školy. Umístění kontrol a úkoly: 1. Chata ve Smolenském údolí, hod kamenem do kruhu o průměru 3m ze vzdálenosti 12m. 2. Most dálnice – kontrola vymontuje jednomu členu zadní kolo, kterýkoliv člen je opraví, měří se čas na stopkách. 3. Jaroměřice u školy 5 otázek z dopravního řádu. 4. Most přes Jevíčku, měření vzdálenosti na mapách (3x). 5. Tyršova plovárna – jízda obratnosti (projetí úzké branky, podjetí branky, jízda po prkně, jízda přes houpačku). Každá hlídka položila u každého pomníku kytici a zachovala minutu ticha. Závodu se zúčastnilo 13 tříčlenných hlídek (z toho 3 dívčí). Každá hlídka mohla dosáhnout maximálního počtu bodů 104. Nejvíce bodů dosáhla hlídka chlapců ve složení: Vrbka, Pavelčík, Mackerle počtem 98 bodů, na druhém místě hlídka Lexmann, Staněk, Heger počtem 90 bodů a na třetím místě byli Mackerle Zd., Bareš a Ertl s 9O body. První hlídka dívčí – Kokošková, Rösslerová a Kritzbachová měla 71 bod. Závodu přihlížela redaktorka Pionýrských novin s. Helena Matyášová a otiskla o nich reportáž. Závod řídili s. Továrek, Binka, Müller, zdravotní služba s. Elblová, Kubínová, na kontrolách vedoucí oddílů. Reportáž H. Matyášové náhodou četla matka jednoho z tragicky zahynulých letců a prostřednictvím Pionýrské jitřenky nám poslala obsáhlý dopis, z něhož vyjímáme: „Jako každoročně o výročí hrůzného neštěstí i letos byla jsem v Jaroměřicích poklonit se památce svého drahého Mirka a jeho kamarádů. Viděla jsem pionýrské závodníky a divila jsem se, jak nebezpečný terén si vybrali k svému závodu, ale ani v nejzazším koutku své duše jsem si nepomyslela, že ti milí chlapci a děvčata jezdí tak nebezpečnou cestu právě na paměť našich drahých chlapců. Snad si alespoň trochu umíte představit, jak mne článek v PN rozrušil, jak ve své kruté bolesti pocítila jsem i radost, že nezemřeli naši chlapci nadarmo, že nejsou zapomenuti. Věřím nyní, že nebudou zapomenuti, když ctí jejich památku naše mládež, naděje našeho národa. Má duše a mé srdce jsou plny vděčnosti k pionýrům a pionýrkám, kteří svým činem vlili trochu radosti do mého, bolestí nad krutou ztrátou znaveného srdce. Prosím snažně Pionýrskou jitřenku, aby vyplnila mé přání, poděkovala všem těm, kteří mi svým konáním třeba nevědomky tu radost v mé bolesti způsobili. Nyní si i jejich ostatní práce vážím, vidím, že to nejsou jenom hry a radovánky. Přeji naší mládeži, kterou můj drahý Mirek tak miloval, mnoho zdaru ve všem konání a vedoucím hodně síly a trpělivosti k jejímu zdárnému vedení. Našemu drahému národu přeji všechnu mládež tak zdatnou jako jsou naši pionýři…(Františka Tučková, Kostelec nad Černými Lesy, Husova 516). O prázdninách jsme byli na táboře Zbojník (3. – 27. června). Tentokrát nebyl už provozovatelem našeho tábora ONV, tento způsob byl zrušen a pionýrské tábory začalo organisovat ROH. Dělá to ale tak nešťastně, že trhá pionýrské kolektivy, že děti jedné školy se rozcházejí do mnoha táborů. My jsme však zůstali pohromadě a náš tábor jsme prozatím zachránili. Stalo se tak díky vzácnému porozumění závodní rady šamotových a lupkových závodů ve Velkých Opatovicích a ředitele těchto závodů s. E. Ušela. 25 dětem zaměstnanců těchto závodů bylo na tábor přispěno 350,- Kčs, 150,- Kč přispěli rodiče. Pro dalších 25 účastníků jsme sehnali úhradu všelijak. Též pomocí různých závodních rad, i svépomocí. Tábor se navzdory počátečním potížím dobře vydařil. Byl umístěn na pěkném místě u staničky Podsuché jižně od Ružomberoka (při silnici na Korytnici – Banskou Bystrici) v širokém údolí mezi Velkou Fatrou a Nízkými Tatrami, s výhledem na Zvolen na jedné a Velký Choč na druhé straně. Znělka tábora „ Bolo nás jedenácť, tisíc sa nás zhukne, keď ten náš kapitán nohú o zem dupne!“ Při hrách, četbě, výletech, táborových ohních atd. jsme využili „zbojnické“ tématiky. Rovněž partyzánské motivy přišly na své. Hned nedaleko tábora bylo místo, kde padl sovětský partyzán Dimitrij Verenskij. Tam jsme chodili zpívat partyzánské písně. Výlety: Skalná Alpa (Smrekovice), Donovaly (hotel s pamětní deskou začátku povstání, stavba nové silnice, pohled na Prašivou), přes Zvolen zpět, Korytnica a Lužňanské sedlo (odtud máme i lidové písně), výstup na Velký Choč (přes Valašskou Dubovou, kde byl zajat Jánošík, místo je označeno). Hodně jsme užili také na řece Revúce, protékající nedaleko tábora, pěkná byla spartakiáda i táborový karneval na rozloučenou. Tábor vedli s. Továrek, Dostál, Prudký, Vystavěl, kuchařka T. Lexmannová, Á. Korcová, navštívili jej s. řed. E. Ušel se svou paní, s. řed. Havlíček z n. p. DIU v Jevíčku, s. uč. Richterjörk z Velkých Opatovic se svou paní. Mezi táborníky bylo víc účastníků z Velkých Opatovic jak obvykle. Ze všech jmenujeme aspoň ty, kteří byli na táboře třikrát: Provazník Pavel, Ušel Pavel a Petr, M. Hejný, J. Turek, D. Vrbková, Fr. Továrek ml., Vlasta Továrková, Prudký Jan a Lad., Dostálová Jaroslava, Mackerle, Oškera. Viz článek ve Vedoucím „Za poesií, za věděním“ r. 1957 č. 8. Ve dnech 28. července – 6. srpna se konal putovní tábor Vzhůru nad 2000 m. Pochodová osa: Podbiel, Zuberec, Zverovka (1. noc), Osobitá, Krásné, Končistá (2. noc), Rákoň, Volovec, zpět na Zábrať a dolů k Tatliakově chatě (3. noc), Roháčská plesa, Baníkovské sedlo, Pachola, Baníkov, Prislop, Žiarská dolina (4., 5. a 6. noc – déšť nás sem doslova „přibil“ a přinutil ke změně plánu – původně jsme měli v úmyslu zdolat ještě Baraněc a vyhledat v Ráčkové dolině tábořiště pro příští rok), Liptovský Mikuláš, Demänová (7. noc), Jasná, Chopok, Ďumbier, Liptovský Mikuláš. Cíl: Dosáhnout se stanem a kotlíkem výšek nad 2000 m, poznat vysokohorskou přírodu (květenu). Nad 2000 m jsme byli šestkrát: Volovec (2065), Pachola (2180), Baníkov (2178), Prislop (2145), Chopok (2004), Ďumbier (2045). O tomto táboře pojednává obsáhlý článek v časopise Vedoucí pionýrů roč. IX. č. 6.