Řeka a lidé, Za krásami velehor - 1952

1951 - 52 7. října 1951 jsme se manifestačně zúčastnili odhalení pomníku a předání hřbitova rudoarmějců u Vísky veřejnosti. Sešly se tu toho dne tisíce lidí z daleka široka. Slavnost se konala za přítomnosti zástupce sovětského velvyslanectví z Prahy. Mocně na nás působilo, jak útvary žižkovců v modrých uniformách a baretech vzdávaly čest zbraním a při hraní státních hymen provolávali hurá. Byla to taková Malohanácká pouť k hrobům sovětských vojáků, kterých tu v lese odpočívá 143. Krásná úprava hřbitova a stavba pomníku byla provedena brigádnicky. V tom je i naše zásluha – všechny základy, jak pro pomník, tak pro zídky, vykopali obětavě členové naší skupiny. 21. prosince jsme měli první besedu s Dědou Mrázem – „jolku“. Byla to první taková beseda na okrese a daleko široko; tento obyčej se ve větší míře začal ujímat až o rok, dva později. Jolka se nám vydařila a od té doby ji pořádáme jednou s větším, po druhé s menším zdarem každý rok. Program vznikl spoluprací s. učitelů a vedoucích s pionýry několika oddílů. Taneční čísla nacvičovala s. Vrbková. Na melodii Fr. Medříka a text Fr. Továrka byl nacvičen tanec Jevíčské kolo. Na melodii P. Nováka z Brna a text Fr. Továrka byla zpívána naše častuška „Škola“ atd. Prvního Dědu Mráze představoval tehdy s. učitel František Mikula. Týž nacvičil pro tento den jednoaktovku Veselá geometrie. Potom jsme měli pod jolkou veselý rej. Tento náš podnik se těšil velkému zájmu rodičovské i jiné veřejnosti. (Rovnost 1951, 67, 23. XII.) Koncem ledna jsme provedli další lyžařský zájezd do hor, přibližně ve stejném rozsahu a se stejnými vedoucími jako v roce minulém. Z pionýrů na něm byli „staří známí“ Jura Vaňků, jehož zpěv by nám chyběl, Pepík Pitáků, sestry Loosovy, Jana Mikulová, Božena Přichystalová, Hela Horáková, Jirka Geriš, Mojmír Jaroš a další. Byli jsme tentokrát na Lopeníku v Bílých Karpatech a tak jsme poznali zas jiný kraj. Bydleli jsme ve dvou chatách, v horní byla děvčata, v dolní chlapci. A ačkoliv jsme sem jeli za „beznadějného“ počasí – vyhlíželi jsme z vlaku cestou na Ždánský les fialky, - navalilo se sněhu a měli jsme jej po celý týden až, až. Spolu s námi zde bylo 20 děvčat z Moravského Krumlova se s. učitelkou Velíkovou. O zájezdu byla otištěna reportáž v Rovnosti s názvem „Lopenické vršky holé“ a povídka v Pionýru „Lyže“. Na jaře roku 1952 jsme opět vysazovali lesní sazenice. Opět jich byly tisíce a zažili jsme přitom mnoho veselých chvil. Také jsme soutěžili a napodobovali naše úderníky. O tom podává svědectví reportáž, otištěná v Učitelských novinách 21. 5. 1952 1. květen 1952 byl svědkem mohutného nástupu pionýrů a vítězství pionýrské myšlenky. Pionýři tentokrát už mezi dětmi v průvodě naprosto převládli. Od tohoto prvního května je to u nás už pravidlem o každém prvomájovém svátku. Velkoopatovičtí měli skupinu cyklistů P–B–W, jaroměřičtí nesli holubičku, chorničtí velkou rudou hvězdu. Toho roku jsme podnikli o prázdninách dva putovní tábory, jeden 14 denní, financovaný KNV v Brně. První tábor se jmenoval Za Krásami velehor a konal se ve dnech 28. června – 4. července. Pochodová osa: Poprad, Smokovec, Popradské pleso, (stanice elektrické dráhy), Mengušovská dolina (ubytování v seníku hajného Krasuly, protože na spaní pod stany pro velkou zimu nebylo ani pomyšlení), Štrbské pleso, dolina Mlynice, vodopád Skok a zpět, Mengušovská dolina (1. noc), Popradské pleso, Rysy a zpět (2. noc), Kriváň a zpět (3. noc), Popradské pleso, Osterva, Batizovské pleso pod Stalinovým štítem, Mengusovská dolina (4. noc), Smokovec, Tatranská Lomnica, Skalnaté pleso, (lanovkou) magistrálou k vodopádům, Kamzík, Hrebienok, Smokovec, Poprad. Cíl: Poznat zhruba z vlastní zkušenosti naše jediné velehory. Byl to jeden z nejkrásnějších putovních táborů vůbec. Nebe bylo (až na malé výjimky) azurově modré a Tatry byly jako „narýsovány“ (nechyběl Petr Skyba, Karel Mackerle, Jaryn Zezula), vedli s. Továrek a J. Valenta. Putovní tábor Řeka a lidé se konal ve dnech 8. – 21. července. Pochodová osa: Vladislav u Třebíče (1. noc u mlýna za koželužnou), stále po Jihlavce k mostu Hartvíkovice – Stropečín (2. noc), Rabštejn, Mohelská step (3. a 4. noc), Tempelštejn (5. noc), Ivančice (6. a 7. noc), Moravský Krumlov a zase Ivančice (8. noc), Oslavany, Ketkovice, tj. vzhůru proti Oslavce (9. noc), Náměšť (10. noc), Kralice a zase Náměšť (11. 12. a 13. noc v romantickém údolí Oslavky). Cíl: Poznat, jaký vliv má řeka na utváření přírody, na práci a život člověka (od středověkých hradů po moderní továrny, od starých poříčních stezek po smělé mosty a viadukty). Vedli s. Továrek a s. Karel Vystavěl, učitel z Jaroměřic (mezi 21 účastníky bylo asi 10 chlapců z Jaroměřic), zúčastnili se Pepík Werner, Jiří Širůček, oddílový vedoucí Zezula a Hublík atd. Z tohoto tábora jsou v knížce Pochodem v chod povídky: Potopa, Kotlík, Med, Pionýrská ulice. Koncem školního roku 1951- 52 odchází ze skupiny první její vedoucí Jenda Toman. Toto říká o sobě: Narodil jsem se 24. 6. 1934 v Jevíčku, kde jsem chodil do obecné školy, měšťanské školy a po ní do gymnasia, které jsem v roce 1952 ukončil. Otec byl dělníkem, matka byla zaměstnána v domácnosti. Po maturitě jsem vstoupil do leteckého učiliště a to ukončil v roce 1955. Po vyřazení jsem ještě absolvoval osmiměsíční přeškolovací kurz na proudová letadla a po něm jsem nastoupil činnou službu u jednoho leteckého útvaru jako pilot a tam také doposud pracuji. Po roce 1945, kdy byl založen v Jevíčku opět Junák, vstoupil jsem do této organisace a byl jsem jejím členem až do zrušení v. r. 1949. V roce 1948 jsem vstoupil do ČSM. Po absolvování týdenního školení, které pro nové vedoucí PO organisoval OVČSM v Moravské Třebové, jsem dostal za úkol pomoci při zakládání a organizování PO na střední škole v Jevíčku a vést na této škole skupinu a oddíl. Prakticky v té době předběžné založení a organizování pionýrské skupiny bylo provedeno zásluhou s. Továrka, učitele na této škole. Po zahájení školního roku 1950 – 51 začala pionýrská skupina pracovat jako taková a s přibývajícím počtem členů a postupem času začala svoji činnost rozvíjet šířeji do různých zájmových kroužků a společných akcí. Během tohoto roku se projevoval nedostatek vedoucích, takže jsem byl nucen mimo činnost v školské a místní skupině ČSM a divadelního kolektivu Mladá scéna a jeho souboru vést skupinu, oddíl a ještě soubor. V roce 1952 jsem předal vedení skupiny s. Zezulovi, když jsem se začal připravovat na závěrečnou zkoušku na gymnáziu. Během své další svazácké činnosti ve vojenské škole prošel jsem řadou funkcí od předsedy ZO počínaje a členem plukovního výboru ČSM konče. Tuto funkci zastávám doposud. (Sděleno v květnu 1958)