Kriváň - 1958

1957–58 Tento školní rok patřil oddílu VIII. B. třídy. V jeho vedení se sešli otec a syn, František Továrek st. a ml., třídní učitel a oddílový vedoucí, v čele oddílové rady pak stála iniciativní Olga Kabelková. Funkci skupinové vedoucí v tomto roce zastávala s. Helena Skřepská, po vánocích provdaná Janíková. Ta se však o skupinu prakticky vůbec nestarala, a tak i věci skupinového rázu byly závislé jen na oddílu VIII. B. A nepodniklo se toho v tomto roce právě málo. 16. září jsme se vypravili na kolech na Hradisko za Opatovice, kde je ve skále vytesán velký reliéf Petra Bezruče od mistra Karla Otáhala. Je zde vytesán i znak P. B. – velký ještěr. V tato místa jsme zamířili proto, že národní umělci P. B. se právě dožil 90 let a současně jsme se o něm učili v literární výchově. Soudruh učitel Továrek nám vypravoval zajímavé příhody z jeho života a připomněl nám zvlášť P. B. jako turistu, přednesl i jeho „turistické“ verše. Vraceli jsme se přes Roudku, kam jsme se dostali velmi špatnou lesní cestou, takže jízda po ni byla jako nějaká akrobacie. Pepík Kempenů i „havaroval“ a podřel se. Prohlédli jsme si ještě park kolem opatovického zámku a herbersteinskou hrobku, které jsou výmluvným dokladem nenávratné „slávy“ feudálů. 15. října jsme si za pěkného počasí vyjeli na Duranu za Úsobrnem. Je to staré zajímavé Hradisko. Kola jsme si nechali v Úsobrně. Svačili jsme a hráli jsme si na „podklepku“ a zatím s. učitel s děvčaty se vydal napřed a cestu značkovali. Za ¼ hod. byla řada na nás. Stoupali jsme do příkrého kopce a úplně nahoře jsme našli šifrovaný dopis, že v okruhu 50 m je poházeno 80 bonbonů v lesklých papírech. Kdo prý jich najde víc? Podepsána byla „bílá paní“ z Durany. Nejvíc našel Jenda Staňků – 26. Potom nám zas s. učitel vypravoval o Duraně, její historii i pověsti (nejvíc se nám líbila „Na penězích“), podívali jsme se z rozhledny po celé Malé Hané a pak jsme krásným habrovým lesem sestoupili do údolí. Domů jsme se vraceli za tmy a Zdráhalová se zranila na ruce. V listopadu jsme oslavili slavné výročí – 40 let od Velké říjnové socialistické revoluce. Součásti oslav už byla beseda s účastníkem moskevského festivalu mládeže, s. Kovaříkem, kterou jsme měli hned po zahájení školního roku. Jako vždy v měsíci listopadu jsme se zúčastnili Štafety míru a přátelství, nesli ji hlavně pionýři a svazáci naší školy. Rovněž akademii k tomuto slavnému dni jsme připravili my. Kromě toho v předvečer výročí jsme za účasti všech jevíčských pionýrů a mnoha občanů zapálili na Červeném kopci mohutnou vatru a při ní složilo slib 26 pionýrů. Na čtvrtek 7. listopadu dopoledne jsme připravili mohutný sraz pionýrů a školáků na hřbitově u Vísky. Sešlo se nás tam na 3000. U pomníku měla projev s. Broňa Macková z Moravské Třebové, zpíval tam náš pěvecký pionýrský soubor, svazák Ritter přednášel báseň. Velmi na nás zapůsobilo ticho tolika účastníků a v něm famfáry a nakonec smuteční pochod, který překrásně zatroubil s. Koukal ze Smolna. Za zvuku famfáry byly k pomníku položeny věnce. Za dobrou a působivou organisaci tohoto podniku dostal s. učitel Továrek uznání od ústředního výboru SČSP 6. listopadu přišel mezi nás s. Lubomír Šťastný, tovární pilot národního podniku Orličan v Chocni, zasloužilý mistr sportu, rodák z Borotína, bývalý žák naší školy. Soudruh Šťastný byl držitelem několika rekordů národních i světových ve sportovním motorovém létání. Vyprávěl velmi zajímavě o své práci a o své cestě za rekordy. Těšili jsme se, že mezi nás zavítá ještě i jindy, ale už se tak nestane. S. Šťastný zahynul při výkonu svého povolání ve službách našeho státu v Egyptě u Solného jezera dne 27. května 1958 (23. V. nám ještě poslal pozdrav). 5. června jsme se s ním rozloučili v brněnském krematoriu. K rakvi jsme položili věnce se stuhou „Svému velikému vzoru pionýři z Jevíčka.“ Už roku 1952 jsme se pokoušeli navázat písemný styk s některou školou na Zakarpatsku ve spojitosti se jménem naší skupiny. Dostali jsme tehdy dopis z Rachova, kde je uložen Borkaňukův popel, ale dál se nám nepodařilo korespondenci udržet. Letos však jsme se obrátili na oblastní museum v Užhorodě a to nám zprostředkovalo dopisování se školou v Jasině, Borkaňukovým to rodištěm. O tom je psáno už v úvodu této kroniky. Dopisování jsme udržovali po celý rok, dopisy jsou uloženy v „síni tradic“ a doufáme, že jednou uzavřená družba bude už trvalá. K výročí osvobození 9. V. 1958 jsme poslali našim přátelům album s fotografiemi příjezdu RA do našeho města a krás naší vlasti. V prvním dopise nám přátelé z Jasiny napsali, že jejich škola i skupina mají též jméno Olexy Borkaňuka, že je tam i kolchoz toho jména, jemuž pomáhají, a že byli velmi potěšeni, když se dověděli, že i v ČSR je ctěna a žije památka jejich národního hrdiny. 19. listopadu jsme podnikli výpravu do Velkých Opatovic na výstavu výtvarných prací akad. sochaře mistra Karla Otáhala. Výstava byla umístěna v zámečku a mistr sám nás po ní doprovázel. Měl tam shromážděno mnoho desítek portrétů slavných našich a světových skladatelů, virtuosů, zpěváků, herců atd. Pro Jevíčko chystal velikou bustu J. A. Komenského. Od 3. srpna je tato busta na prostranství mezi školou a zámečkem. Když dne 13. listopadu ráno zemřel s. prezident A. Zápotocký, truchlil všechen lid a celá naše republika držela státní smutek. V té době byla na MNV tryzna, u které stála čestná stráž. Od nás tam bylo 7 pionýrů a pionýrek. V den pohřbu jsme se zúčastnili tryzny na náměstí. Odcházeli jsme z ní s vědomím, že s. Zápotocký už není sice mezi námi, že však jeho odkaz žije. V tomto školním roce po prvé jsme se dali dohromady i o zimních prázdninách. Série podniků začala již 19. prosince. To jsme dostávali odznaky MT, potom jsme se dívali na film „ Putovní tábor“ a nakonec se dobrovolníci v počtu 8 vydali pro stromek na jolku. Vyplašili jsme nechtě bažanty, hráli jsme na bludičky a cestou domů jsme si vypravovali o národním umělci J. Ladovi a o družicích. 22. prosince jsme měli v aule školy „jolku.“ 28. prosince navštívili někteří z nás nejstaršího člena KSČ v Jevíčku s. Vrbického, další skupina byla u studenta Ivana Hájka podívat se na odborně vedené akvárium. 31. prosince („Silvestr“) jsme měli zábavné dopoledne v tělocvičně a v aule. V tělocvičně byly na pořadu různé atrakce (např. houpání na kruzích a hod míče do košíku), v aule úzké filmy – grotesky (např. V lesní houštině). A konečně 3. ledna jsme jeli autobusem do Bělé. Odtud jsme se vydali lesem stejnou cestou jakou šli v roce 1945 partyzáni skupiny Borkaňuka. Od hrobu nad Předním Arnoštovem jsme zamířili na Vísku a odtud domů. Všechny tyto události – a zejména to, co se naši pionýři dozvěděli od s. Vrbického (nar. 7. VIII. 1873) – je podrobně zachyceno v kronice oddílu VIII. B. (částečně viz též čl. ve Vedoucím 1958/9 „Za příkladem komunistů“). Z té návštěvy máme i fotografie. Ve dnech 23. - 28. února jsme měli turistický lyžařský zájezd do Jeseníků. Zúčastnili se jej převážně pionýři VIII. B., méně z VIII. A. a několik jednotlivců z jiných tříd. Zájezd vedli s. Továrek st. a ml., účastníků všech dohromady bylo 25. Vezli jsme s sebou hodně zásob, neboť jsme se museli starat po celou dobu zájezdu sami o sebe. Měli jsme jen ubytování v chatě n. p. Sandrik na Petříkově v Ramzovském sedle, k dispozici kuchyni, jinak nic. Ale bylo nám tu dobře a veselo. I meruňkové knedlíky jsme si jednou uvařili. Lyžovali jsme každý den dopoledne i odpoledne, poznávali jsme i okolní krajinu. Jen škoda, že tu s námi byli někteří neukáznění chlapci jako Jirka Slavíček a Svojanovský, nebo Vašíček a Weisgärber, kteří nám dobrou pohodu občas kazili. Naše cesta tam směřovala na Českou Třebovou, Zábřeh, Bludov zpět jsme museli na Šumperk, Olomouc, Prostějov. Na zájezdu jsme si po večerech četli úryvky z knihy O. Šuléře „Letopisy v žule“ (střelba do dělníků za stávky ve Frývaldově – Jeseníku). 20. března byl u nás ve skupině slavný den. Jeden z nejslavnějších, jaké jsme kdy zažili. Předně jsme měli besedu o knize M. Teveljeva „Na Verchovině.“ Tuto knihu jsme si vybrali proto, že ukazuje život lidu na Zakarpadsku, tedy v domově Olexy Borkaňuka od první světové války až do roku 1945. Jednou z hlavních postav je sám Olexa Borkaňuk (vystupuje tu však pod jménem Olexa Kurtyněc). Besedu jsme připravovali dlouho a pečlivě. Zpestřil nám ji pěvecký kroužek „ Vrchovinou,“ tj. písničkou, která se v Zakarpadsku zpívá jako u nás Moravo, Moravo, a kterou si zpíval i Olexa Borkaňuk, když byl zajat (v originále má kniha název jako první sloka písně „Verchovino, cvitku ty náš…). Po besedě jsme otevírali „síň tradic.“ Máme v ní uloženo všechno, co se z naší skoro již desetileté práce zachovalo a hlavně chceme, aby z toho všeho si brali vždy naši pionýři poučení a snažili se naše dobré „tradice“ rozmnožovat. Chceme, aby „síň tradic“ v každém z nás vzbuzovala touhu přispět k dobrému jménu a pověsti naší skupiny. Nemůžeme být nikdy dost vděčni s. řediteli J. Dostálovi za to, že nejen vyšetřil tuto místnost, ale že také s nevšedním vkusem navrhl a provedl její úpravu. Besedě i otevření síně tradic byli přítomni s. Alois Poledňák, vedoucí odd. PO na ÚV ČSM v Praze a s. Oldřich Kryštofek, básník, vedoucí redaktor Pionýrských novin (otiskl o tom v PN reportáž Mykolův klíč). Oba zahájili zápisem i naši kroniku. Pořad zachycoval reportážní vůz pro brněnskou Pionýrskou stezku. Dne 23. dubna 1958 jsme měli besedu se s. plukovníkem Ing. Gustavem Kaplanem, který před válkou vedl v Jevíčku oddíl Spartakových skautů práce a který i nyní je s Jevíčkem v čilém styku (dojíždí sem za maminkou). Průběh a výsledek besedy je zachycen na prvních stránkách kroniky. Ke dni 5. května splnilo 185 žáků podmínky pro získání stužky mladého budovatele ČSR. Je to víc jak 50% všech žáků pionýrského věku. Bylo celkem nasbíráno 3698 kg papíru a textilu, odpracováno bylo 3150 brigádnických hodin a vysázeno 1000 topolů a 200 keřů čimišníku. Tím byly splněny i podmínky pro získání stuhy mladých budovatelů na prapor skupiny. Stuhu jsme dostali. Ve čtvrtek 15. května 1958 projížděli po státní silnici od Černé Hory na Svitavy účastníci závodu Praha – Berlín – Varšava. V té době však bylo vyučování. Jen oddíl VIII. B dostal od s. ředitele za vzornou práci v PO (všichni splnili stužku mladého budovatele) volno. Celý oddíl také jel na kolech do Letovic, kde kolem 13 hod. závodu přihlížel. Byl to tehdy krásný výlet, zkalený trochu jen tím, že Irma Jetschinová měla úraz a s. učiteli Továrkovi vypovídala zadní brzda i převod. Jenda Otrubů a Jirka Turků jej na rovině obětavě tlačili před sebou, dokud převod zase „nechytil.“ Celá řada se nás přihlásila, že získáme odznak „100 jarních km 1958.“ K tomu jsme potřebovali absolvovat řadu výletů, tak, abychom ušli 50 km (to byla podmínka pro mládež). Takových podniků jsme měli celou řadu. Například 20. května se jelo vlakem do Boskovic, potom se šlo pěšky Melkovským údolím a najednou jsme se ocitli, kde jsme nechtěli – na Horním Štěpánově. Podívali jsme se tedy aspoň na větrný mlýn a pak honem nejkratší cestou do Jevíčka. Stejně jsme přišli až v 22 hod. a překročili jsme plán. Měli jsme tehdy v nohou asi 33 km. Nebo 25. května jsme zase byli v Nectavském údolí, vařili jsme, stavěli stany, potom jsme byli na zřícenině Hrádku atd. Těch odznaků „100 jarních km 1958“ jsme získali celkem 45. První jeho podmínky splnil Pavel Otruba, žák III. třídy, tedy pionýr devítiletý! Však o tom přinesl zprávu i Čs. Sport. V naší skupině jsme tohoto roku neměli jen dobré turisty. Skoro všichni pionýři byli členy tělovýchovné jednoty Sokol a dobře se představili občanstvu o veřejném cvičení na konci školního roku. Pracoval tu však i početný kroužek mladých požárníků (Müller L., Lexman M., Staněk J. atd.), který se vyznamenal hned na podzim při hašení lesního požáru u Vísky, měli jsme kroužek fotbalistů, cyklistů, plnili jsme BPPOV (získali jsme těchto odznaků 28 (Otruba J., Hejný M., Helešicová V., Ryšánková L., Havlíčková J. atd.), působily u nás hlídky mladých zdravotníku (ani o odznak BPZO nebyla nouze). Málo se nám jen projevili mičurinci a technici. Ve dnech 2. - 23. července jsme měli tábor Kriváň. Byl ve stejném místě jako tábor Protěž, byl však jinak umístěn a jinak stavěn. Byl to jeden z našich doposud nejhezčích táborů vůbec jak počasím, tak duchem. Znělka: Hoj náš tábor pionierský, pohíbže sa s ránom, svitla radosť ako zora, hore nad Kriváňom.“ Zpívali se písně o Kriváni, byla podniknuta „ táborová pouť“ na Kriváň po vzoru štúrovců, byly recitovány verše o Kriváni, byly hrány hry se stejným námětem atd. Tábor byl přihlášen jako letní pionýrská výprava „Za slávou a krásami naší vlasti“ a dokumentační materiál byl zpracován jako v té míře z žádného našeho tábora. Proto zde upouštíme od podrobností. Ta „pouť“ se konala 15. července, kromě toho jsme vystoupili ještě i na Baraněc. „Generální útok“ byl podniknut 9. července, a to s plným zdarem. Musíme jen ještě poznamenat tolik, že před odjezdem na tábor byly na Slovensku povodně a v souvislosti s tím vznikla po Jevíčku panika, že autobus s námi se zřítil do řeky a všechny děti utonuly, jen učitelé se zachránili. Panice učinil přítrž teprve dotaz MNV u čs. rozhlasu a náš telegram. Vedení: S. Továrek, Dostál, Vystavěl, Továrek ml., Hebelka, Smékalová H., Áša Korcová, kuchařky s. Lexmanová, Vogtová, Smékalová A. Naše město slavilo 700. výročí povýšení na město královské (6. srpna 1258 králem Přemyslem Otakarem II.). Po celý rok probíhaly různé akce na oslavu tohoto významného výročí. Hlavní dny oslav byly 2. a 3. srpna, v sobotu a v neděli. V sobotu nebylo zvlášť příznivé počasí (večer prudká bouře s deštěm) a tak se nekonal ohlášený lampionový průvod, byl odložen. V neděli dopoledne se konalo u naší školy odhalení pomníku J. A. Komenského, toho jsme se zúčastnili v hojném počtu. Nerudovu báseň Láska zde přednášela s. L. Pelikánová z Prahy (Divadlo armády) s. L. Lesíková, hanácká básnířka z Kostelce na Hané přednesla vlastní báseň napsanou pro tuto příležitost, projevy měli s. Jiřina Popelková – Otáhalová, prof. Karlovy university v Praze (manželka autora pomníku akad. Sochaře Karla Otáhala), akademik Otakar Chlup nositel Řádu práce a medaile J. A. Komenského (rodák z Boskovic). Kolem pomníku stály skupiny v lidových hanáckých krojích, které na odpoledne připravily ve Žlíbkách velké národopisné pásmo. Odhalení pomníku jsme se zúčastnili v hojném počtu, ale naše hlavní chvíle přišla až večer. Konal se odložený lampionový průvod. Nebylo tehdy nikoho z naší skupiny, kdo by byl zůstal doma. Všichni jsme se shromáždili u naší školy, přivedli jsme rodiče, hosty, doma zůstali jen nemocní a stařečci. Kdoví, kde se najednou vzalo tolik lampionů a pochodní, ale bylo jich tu nad našimi hlavami nespočetné množství. Mávali jsme, juchali, zpívali, tančili. Břeskná muzika hrála do kroku a bylo tolik nadšení a jásotu, k němuž jsme strhli naše klidné tatínky a maminky, pomalé a uvážlivé Hanáky, že něco podobného naše město ještě nezažilo. Průvod postupoval obvyklou cestou (pro jistotu jej uzavíralo auto s našimi požárníky). Okružní ulicí a Kostelní na náměstí. Tam byly ještě zapalovány dělobuchy a řecké ohně a tvořili se hloučky, které provolávaly různá hesla, jako např.: Štěstí, úsměv na líčku voláme zdar Jevíčku!“ Ve dnech 19. – 27. srpna se konal putovní tábor Labyrintem skal. Cíl: Poznat bizardní přírodu, kraj hrdiny SSSR ktp. Nálepky a dějiště Jokaiovy „ Bílé paní levočské“ Krásnou Horku. Na vzdálenosti, výškové rozdíly i rozdíly podnebné to byl tábor jeden z nejnáročnějších a absolvovali jej také jen odchovanci táborů dřívějších (vedoucí s. Továrek, účastníci Továrek Fr. ml., Vrbka J., Schneider J., Svojanovský J., Hájek I., Čermák J., Neubauer St.). Pochodová osa: Bratislava (zmeškán vlak, proto 1. noc, prohlídka hradu, přístavu), Plešivec (2. noc), Domica, Plešivec, Zadiel, Krásna Horka (3. noc), mausoleum, Krásna Horka (prohlídka), Rožňava, Dobšiná, Ladová jaskyně (nedaleko 4. noc), Malý Sokol, Velký Sokol, Glac, Klausa, Kysel, Kláštorisko (původně plánováno na 2 dny 5. noc), Tomašovský výhled, Čingov, Smižany (rodiště kpt. Nálepky), Poprad (6. noc), Poprad, Smokovec, Hrebienok, vodopády, Smokovec, Tatronská Lomnice (7. noc), Tatranská Lomnice, Sliezsky dom, výstup s horským vůdcem (a druhou skup. Poláků) na Stalinův štít, sestup k Batizovskému plesu a do Tatranské Polianky na električku, Tatr. Lomnica, odtud zase Smokovec, Poprad a rychlíkem (v něm 8. noc) domů. Poznámka: Tyto listy slavné historie naší skupiny jsme se zavázali sestavit a napsat k 10. výročí PO. Bylo splněno dne 8. října 1958 (koncept) a 8. ledna 1959 (čistopis).
Zápisy do kroniky: 1952 – 53 Irma Jetschinová 1953 – 54 Evža Schneiderová 1954 – 55 Ludmila Zdráhalová 1955 – 56 Marie Reichová 1956 – 57 Vlasta Továrková 1957 – 58 Jan Otruba

Jarmila Loubalová v.r. , kronikářka skupiny